Možná jste to sama zažila. Přečtete knížku o pozitivním myšlení, nastavíte si afirmace, každé ráno si říkáte „jsem silná, zvládnu to.“ A strach tam pořád je. Sevřené ramena, tíha v břiše, ten nepříjemný pocit, který prostě nezmizí. A pak přijde pochybnost – „proč mi afirmace nefungují?“ Proč ostatním to prý pomáhá, a já pořád stojím na místě?
Odpověď není v tom, že děláte něco špatně. Odpověď je v tom, jak strach skutečně funguje.
Pokud máte raději video, článek najdete i ve videu níže:
Pozitivní myšlení má dvě tváře.
A to je věc, o které se moc nemluví.
Pozitivní myšlení může fungovat dvěma velmi různými způsoby.
- způsob je skutečná změna perspektivy: – Vědomé rozhodnutí podívat se na situaci jinak, i přesto, že to teď není snadné. Zároveň ale plně respektujete, co cítíte. Připustíte si strach, smutek, vztek – a pak si řeknete, že existuje i jiný úhel pohledu.
- způsob je potlačování. – Vypadá stejně zvenku, ale uvnitř se děje něco jiného. Místo toho, abyste emoci prožila, ji přebarvíte. Přijde strach a vy ho rychle zalepíte afirmací. Přijde vztek a vy si řeknete „musím myslet pozitivně.“ Emoce nikam nezmizí – jen se zahrabe hlouběji do těla.
A tělo tohle pozná. VŽDY.
Proč afirmace nefungují a na strach nestačí
Afirmace jsou krásný nástroj. Pomáhají měnit myšlení, budovat sebedůvěru, přepisovat staré přesvědčení. Ale na strach – zvláště ten hluboký, který se vrací znovu a znovu – nestačí. A tady je důvod.
Strach nevzniká jen v hlavě. Je uložený v těle. Doslova v buňkách, v napětí svalů, v mělkém dechu, v sevřeném hrudníku. Tělo si pamatuje každou situaci, kdy jste se bály. Každý okamžik, kdy jste se zmenšily. Každý moment, kdy vám bylo řečeno – to nejde, kdo si myslíš, že jsi.
Tyto zážitky nejsou uložené jen jako vzpomínky v mysli. Jsou uložené fyzicky – jako napětí, jako vzorce v nervovém systému, jako nastavení těla na pohotovost.
Když tedy přijde afirmace „jsem silná, zvládnu to,“ mysl ji přijme. Ale tělo řekne – moment, to neodpovídá tomu, co já cítím. A vyhraje tělo. Vždy. Protože tělo je starší, hlubší a rychlejší než vědomá mysl.
Proto tak mnoho žen říká – vím to v hlavě, ale necítím to. Přesně tak. Protože to vědění zůstalo v hlavě a do těla se nedostalo.
Kde strach skutečně sídlí?
Za více než 13 let práce s klientkami jsem zjistila jednu zásadní věc. Strach se nedá uvolnit tím, že ho jen pochopíme. Musíme jít tam, kde sedí a to DO TĚLA. A ideálně pracovat v kombinaci mysl a tělo, protože bez toho to fakt nefunguje.
A první krok je překvapivě jednoduchý.
Zavřete oči. Vzpomeňte si na situaci, která vás teď trochu stresuje nebo kde cítíte strach. A zeptejte se těla – kde to cítím? Je to v hrudi / břiše / krku / ramenou?
Jen si to uvědomte. Nedívejte se na to jako na nepřítele. Řekněte si – aha, tady jsi.
Toto je první krok k tomu, aby strach začal pouštět. Ve chvíli, kdy přestaneme bojovat a začneme naslouchat, tělo se začne uvolňovat.
Jak pokračovat dál?
Uvědomění je první ze tří kroků, které ve své práci s klientkami používám. Druhý krok pracuje přímo s místem v těle, kde napětí sedí – a pomáháme napětí uvolnit fyzicky, ne jen v mysli. Třetí krok pak strach nepotlačí, ale skutečně přepíše – do klidu, lehkosti a svobody, které pocítíte v těle.
Připravila jsem 24minutové video, kde vás všemi třemi kroky provedu krok za krokem. Sama doma, bez předchozí zkušenosti, za cenu jedné kávy.
A pokud cítíte, že vaše bloky jsou hlubší a vracejí se i přes veškerou snahu, přirozeným dalším krokem je individuální konzultace/terapie, kde pracujeme přímo s tím, co vás drží – na úrovni těla, emocí i energie.
Strach není váš nepřítel. Je to signál, který čeká, až si ho všimnete.
A proto někomu afirmace nefungují.
A teď víte, kde začít.